Kapitola IV.

Faleminderit Shqipëri
aneb Albánií, zemí orlů, ovcí a hrdých horalů

V těchto kapitolách naleznete fotografie a úryvky z palubního deníku, který nás provází na každé naší cestě. Záměrně pouze poodhaluji a mnohé zůstává skryto. Pokud se Vám poodhalené líbí a rádi byste se dozvěděli víc, pořiďte si Náš evropský deník v tištěné podobě. V prodeji jsou již dva díly. Jeho součástí je popis celé cesty s mnoha fotografiemi, radami, konkrétními tipy a parádní výklopnou ilustrovanou mapou. Doufám, že bude nejen inspirací, ale i praktickým rádcem při netradičním poznávání Evropy.

Na maďarsko-srbské hranici nás vítá kdysi tak důvěrně známá fronta aut plných lidí, kteří se chtějí dostat na druhou stranu.

Pro cestu do Albánie volíme trasu přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Makedonii. Po mnoha letech a cestách jen uvnitř Evropské unie nás na maďarsko-srbské hranici vítá kdysi tak důvěrně známá fronta aut plných lidí, kteří chtějí překonat státní hranici. Každý z jiného důvodu - někdo za rodinou, jiný za kšeftem, další jako my na dovolenou, za dobrodružstvím..., co auto, to jiný příběh – jen ta fronta všechny spojuje. (...)

Ještě na makedonské straně Ohridského jezera, kousek od prameniště Crni drim nalézáme v pravidelných řadách zaparkované chátrající obytné přívěsy.

(…) Nedílnou součástí kokpitu vozu se stává román Ismaila Kadareho Krvavý duben, který ve volných chvilkách otvíráme a nahlas čteme. Poodhaluje mnohé z albánské mentality. Je o zemitých, drsných, ale spravedlivých lidech z hor, nekonečném koloběhu krevní msty a mimo jiné i o tom, že dům je v Albánii především pro boha a hosta. To nejsou špatné vyhlídky. Každé další setkání s Albánci v nás však utvrzuje fakt, že jazyková bariéra je prakticky nepřekonatelná. Nefunguje angličtina, ruština ani univerzální řeč těla, gesta, znaky. Neumíme se zeptat na cestu, zboží, názor. Usmívají se na nás, jsou milí, ale nerozumí nám a mi nerozumíme jim. (…)

(…) Ve vsi Pustec (Liqenas), kam jsme se vydali pro pitnou vodu, nás u břehu jezera vítají rybáři, jež jsme mohli dříve toho dne pozorovat na lovu. Teď ryby prodávají. Desítky, možná stovky obrovských kaprovitých ryb se tísní ve vodě na dně jedné z veslic. Rybáři je váží, obratně zabíjejí a kuchají přímo ve vodě. Zákazníci přijíždějí v mercedesech různého stáří a stavu. Mercedes zde není jen dopravní prostředek. Tady na venkově se často ještě jedná o symbol potvrzující sociální status. (…)

Z Voskopoje se vydáváme po obtížně průjezdné cestě až do Shipske, pohádkové kamenné vesnice pod vrcholky hor.

(…) Z Voskopoje se vydáváme po obtížně průjezdné cestě až do Shipske, pohádkové kamenné vesnice pod vrcholky hor, kde si prohlížíme impozantní malovaný interiér jednoho z klášterů. Pak zpět na hlavní a už nás vítá rezervace Bredhi i Drenovës. Spolu s tmou vjíždíme do rozeklaných skalnatých hor. Krásné ubytování nacházíme kousek nad ohradou s asi třiceti koňmi, které majitel právě zahání. Vyhánět na pastvu je bude v 5:30 ráno. Domlouváme se, že mu budeme asistovat a v 5:20 ráno se s Andělou a Marií rychle oblékáme a jdeme se podívat, jak se otvírá ohrada a vypouští koně na pastvu. Po všech předchozích nedorozuměních mě překvapuje, že jsme se shodli na čase i místu. (…)

Bredhi i Drenovës. Z cesty trčí vysoké kameny, jedu velmi opatrně, bojím se proražení pneumatik nebo poškození podvozku.

(…) Další údolí skalnatými horami Bredhi i Drenovës vede k opuštěnému dolu podél mohutného potoka, který je na několika místech přehrazen pár metrů vysokými betonovými stupni. V těch místech je vždy vodopád a hluboká tůň. Koupeme se a chladíme, několikrát jsem rozhodnut, že kvůli špatné cestě končíme a pak, odrazen dlouhým couváním, zkouším pokračovat dál. Z cesty trčí vysoké kameny, jedu velmi opatrně, bojím se proražení pneumatik, nebo poškození podvozku. Při jednom z odpočinků chytám cikádu, jejichž cvrkotem je Albánie naplněna. Vlastně jen velká moucha s dlouhými křídly a co nadělá rámusu. (...)

V historickém městě Gjirokastër si užíváme krásné výhledy i neomezené možnosti v prolézání místního hradu.

(…) Odpoledne navštěvujeme historické město Gjirokastër, rodiště Envera Hodži a již zmíněného Ismaila Kadareho – tedy obou dvou všeobecně známých Albánců. „Domky ve svahu tak příkrém, že máš pocit,“ jak píše Kadare, „že by sis mohl pověsit klobouk na věž minaretu v ulici pod tebou, nebo že když upadneš, hrozí, že spadneš na střechu domu.“ Většina střech je kamenná stejně jako hrad tyčící se nad městem, který se stává naším útočištěm na zbytek odpoledne. (...)

(…) Vnitrozemím pokračujeme k nejjižnějšímu bodu Albánie, ze kterého primitivním přívozem dobýváme poloostrov Butrint. Vstupujeme do areálu města, kterým prošly dějiny. Butrint má za sebou mnohatisíciletou historii, je plný antických památek, včetně divadla, velké baziliky, rozvalin bohatých měšťanských domů, zbytků akvaduktu, hradeb, brán. To vše je prorostlé staletými olivovníky, cypřiši, eukalypty a fíkovníky. Ve vodních nádržích se prohánějí želvy bahenní, na rozvalinách se vyhřívají ještěrky. Je zajímavé pozorovat, jak zde jde vývoj opačným směrem. Ve starověku moderní a vzkvétající město, ve středověku primitivní vesnice, v novověku mrtvé ruiny. (…)

Gjiri i Kakomes. Dlouhé betonové molo a krásná oblázková pláž, konečně pořádné moře. Nafukuji loď a s Adamem jedeme prozkoumat okolní pobřeží.

(…) Dál od břehu už je dobře, i když výška vln dosahuje odhadem necelých dvou metrů. Držíme se přídí proti vlnám, nebo alespoň pod úhlem 45 stupňů, ale vlny jsou dlouhé a nepřelévají se, takže stoupáme do velkých výšek a vzápětí padáme dolů, naši italští přátelé se nám objevují a zase mizí za horizontem vln. Cesta ubíhá pomalu, ale cítíme se celkem bezpečně, navíc nás míjí motorové čluny, vozící na pláž rozumnější turisty, takže by nás pravděpodobně někdo záhy zachránil. Je teplo a děti mají plovací vesty. Velmi dramatické je však přistání. Blížíme se ke břehu v místech, kde pod slunečníky odpočívají lidé. Čelně chci dosáhnout co největší rychlosti a vyjet na pláž, nikdo se nekoupe, vlny jsou příliš vysoké. Na pláž sice na jedné vlně vyplouváme, Klára s Adamem vyskakují z lodi, aby ji vytáhli na břeh, následně nás však další vlna strhává zpět a loď obrací dnem vzhůru. V tom okamžiku je kolem nás spousta mužů z pláže, zachraňují holky a pomáhají nám pochytat všechny věci, které si příboj nemilosrdně bere zpět do moře. (…)

Cesta mezi Valbonou a Theti nás nepřestává fascinovat. Jsme sami uprostřed nádherných hor.

(…) Sedlo, do kterého chceme vystoupat, je až téměř na samém vrcholu prstence masivu, který nás obklopuje. Všemi směry se naskýtá neuvěřitelná podívaná, z hor vane krásný chlad, zatímco slunce nás střídavě zahřívá a střídavě se schovává za osamocené mraky. Nakonec dobýváme jak sedlo, tak i nejbližší vrchol, který jej střeží. Za necelé čtyři hodiny jsme během 3 kilometrů vystoupali asi 800 výškových metrů do necelých 2000 m.n.m. (…)

Zastavujeme se ve vesničce s temným názvem Dragobia, kde nám padá do oka nezvyklá mešita uprostřed stráně sloužící jako hřbitov. V takové společnosti je nebožtíkům určitě dobře.

(…) Asfaltová, leč tragická silnice s mnoha výtluky a místy, kde asfalt už úplně chybí, opět vede nádhernou krajinou. Jedeme po horském úbočí vysoko nad jezerem, ve kterém se pomalu proměňuje říčka vytékající z hráze komaňské elektrárny. Poslední zastávkou v Albánii je slavné město Skadar s dominantou věhlasného hradu. V kruhovém objezdu uvězněná nám zde na cestu žehná, z bílého mramoru vytesaná nejslavnější z Albánek, Matka Tereza. Za večerního zpěvu muezínů se loučíme se zemí orlů. Vracíme se přes Černou Horu, Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko, Slovinsko a Rakousko. Neuvěřitelnou rychlostí se po jaksi nepřirozeně rovném asfaltu řítíme teplou červencovou nocí. „Civilizovaná Evropa“ nás opět přivítala standardními mýtnými branami, odpočívadly a provozem plným konejšivých pravidel.